Život jde dál 1.kapitola

1. července 2008 v 20:08 | Peťka |  P.: Kapitolky
Život jde dál 1. kapitola
"Mamíííí!!! Koupíš mi to krásný morčátko??? Prosíííím!" tak takhle to bylo když jsem byla malá. Rodiče mi nechtěli koupit žádné zvířátko. Já jsem každý, den pořád dokolečka, jako kolovrátek, žadonila, aby mi to morčátko koupili. Po půl roce přemlouvání, to začalo rodiče tak neuvěřitelně štvát, že nakonec svolili. Celá natěšená jsem sedla na zadní sedadlo auta a jelo se do zverimexu. Do zverimexu jsem vtrhla a odhopsala ke kleci s morčátky a králíčky. Ta byla krásná!!!! Jedno pěknější než druhé. Moje oči ovšem utkvěly pouze na jediném…. Bylo krásně černé s bílou skvrnou na nose, jako by ho někdo polil mlékem. Morčátko ucítilo můj pohled a okamžitě se schovalo do domečku.

Rodičům jsem vypověděla, které bych chtěla a informovali jsme prodavače, aby nám pomohl morče vyndat a pomoci vybrat vhodnou klec, zrní a jiné potřebné věci. Vybrali jsme obyčejnou klec, černou mističku, pítko, seno a zrní s velkými kousky slunečnice. Odebrali jsme se k pokladně, když v tom náhle táta zjistil, že si nevzal peněženku. Mě málem trefilo. Samozřejmě jsem odmítala morče a věci vrátit (bylo mi do breku, při pomyšlení se s morčátkem loučit, když jsem ho měla tak nadosah). Jednoduše jsem navrhla, z toho mého devítiletého mozečku, ať jede dom pro prašule. Táta i když protestoval, tak odjel a já s mámou čekala ve zverimexu. Čas jsme krátily prohlížením klecí a výběhů. Okukovaly jsme všechna zvířata. Tak za půl hodinky se táta vrátil. Věci jsme konečně zaplatili a jeli domů. "Uffff, jsme doma" ulevila jsem si, protože ty věci byly celkem těžké. Do klece jsme nasypali stelivo, do mističky jsem dala zrní a do pítka vodu z kohoutku. Táta pro mě měl báječné překvapení. Sbil prkna a vytvořil, tak krásný domeček pro morčátko. Jak jsem byla šťastná, morčátko bude mít super domov. Domeček jsem též dala do klece a pevně klec uzavřela. Nakonec šlo do klece i morčátko. Ve zverimexu jsme se dozvěděli, že je to sameček. Dlouho mě nenapadalo žádné jméno až mě jedno konečně napadlo. Bude se jmenovat Noir, protože noir ve francouzštině znamená černá/ý. "No Noirku, jak se ti líbí tvůj nový domov?" povídala jsem morčeti, které na mě upřelo svoje černé, korálkové oči ze kterých sršely důvěra a zároveň i strach. " Mamíí, ten je tak maličký" stěžovala jsem si mamce. "Neboj" ozvalo se z kuchyně "však on vyroste, vždyť si to četla v tý příručce o morčatech" dopověděla mamka. "A jo" zamyslela jsem se a nemohla z morčete oči spustit. Pár dní jsme nechali Noirka aklimatizovat, aby si zvyknul na různé zvuky. Dobré znamení bylo, že spokojeně bumbal a chrupkal seno a zrní. Byl to můj velikánskej mazlík. Všechny spolužačky ho obdivovaly a láskyplně chovaly. Po měsíci jsem odpozorovala jeho nejoblíbenější pokrmy. Byly to: tvrdý chleba, mrkev, seno a jablíčko. Toto zbožňoval. A čas plynul dál…. Po dvou- třech měsících jsme se s holkama dohodly, že uděláme morčecí sraz. Květa měla vilku se zahradou, proto jsme souhlasily, že se srazík bude konat u ní. V sobotu jsem ještě narychlo koupila přepravku a jelo se ke Květě. Bylo to báječné odpoledne. Ohradily jsme vytyčený úsek a daly do něj morčátka. 1. morčecího srazu se zúčastnilo sedm morčátek. To moje mezi ostatními vypadalo zajímavě. Ostatní byly buďto bílý anebo bílo- hnědý nebo směska černá-bílá-hnědá. Žádné nebylo tak černé. K večeru se projednávalo jestli se u Květy přespí. Vytočila jsem mamčino číslo na mobilu a škemrala jsem, aby mě u ní nechala přespat. Směla jsem. Sehnaly jsme plachtu a udělaly morčatům stan venku. Samy jsme šly do baráku a povídaly si do hluboké noci. Srazy jsme pořádaly s pečlivou pravidelností= každé 2 měsíce. Tohle jsem milovala. Pokaždé nás bylo víc. Morčata byla prostě MEGA HIT a chtěl je každý. A kdo by ne. Noirek měl mít 1. narozeniny. Nevěděla jsem, co mu mám dát. Ve zverimexu jsem prohlížela všemožné dobroty až jsem nakonec vybrala mezi těmi všemi laskominami, takové tyčinky. Byly to dvě plastově "špejle" obalené zrním a sušeným ovocem. Jako Noirek tak slavila narozeniny i Bětka. To byla morčecí slečna mojí kamarádky. Dohodly jsme se, že sraz spojíme s oběma narozeninami. Párty proběhla, jako vždy perfektně a Noir i Běta byli středem pozornosti. "Jo takhle kdyby to bylo vždy" vzpomínám při čtení mého deníčku. "Už to není jako dřív" uvažuju nahlas a zapisuji do deníku: " Když mě bylo deset a Noirkovi skoro dva, tak jsme se bohužel přestěhovaly.
Byla jsem hodně nešťastná. Všechno mi bude chybět. Holky, morčata, morčecí srazy. Zbyly mi pouze vzpomínky, Noirek a náš morčecí odznak, který jsme si vyrobily. Každý, kdo byl členem morčecího klubu musel splňovat různá kritéria: musel mít morče a koupit si odznak, který se potom přebarvil a namaloval se na něj znak klubu. Odložila jsem deník a došla jsem ke stolu, kde byl odznk vystaven. Po ten čas se na něm usadil prach. Po tváři se mi skoulela slza. Už to bude rok. Mně je nyní jedenáct a Noirečkovi budou tři roky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se ti líbí nová design © Petka??

Je skvělej!!! 77.8% (7)
Vcelku ujde... 22.2% (2)
Nic moc! 0% (0)
Hnus!!! 0% (0)

Komentáře

1 Azzy Azzy | Web | 2. července 2008 v 9:20 | Reagovat

ůů rozcestníky? tak to by bylo hodně na dlouho :o) já je dělala podle tohoto návodu: http://aliiii.blog.cz/0806/jak-na-rozcestniky

2 Silvík Silvík | Web | 10. července 2008 v 10:32 | Reagovat

Zvítězily jste v SonB gratuluji!!!!!!:)

3 Seemka Seemka | Web | 10. července 2008 v 11:28 | Reagovat

To je krásný! Gratuluju, máš talent :)) Stačí vychytat pár chybiček, a je to dokonalý. To je skutečný příběh, že jo?

4 Peťka Peťka | Web | 11. července 2008 v 20:32 | Reagovat

Seemka= ano i ne :D něco je vymyšlený a něco je pravda :D musím napsat další díly :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama