Chci vypadat normálně- 3. kapitola

1. července 2008 v 16:23 | Autoři |  M.: Kapitolky

Prostě to nejde

Dnes jsem si po několika týdnech vzala do školy svačinu. Iva, která se mnou až doteď nemluvila, na mě koukla a usmála se. Rozbalila jsem rohlík a trochu váhavě se do něj zakousla. Ještě jsem nesnědla ani půlku a udělalo se mi strašně zle. Takový pocit mívám, když se snažím něco vyzvracet. A taky že ano. Tělo nedokázalo přijmout ani tu trochu jídla a já se vyzvracela. Není divu, když se přes měsíc snažím jíst minimálně a když už, tak zeleninu nebo ovoce. Celá třída se ne mě koukala a někdo se dokonce škodolibě smál.

Rozhodla jsem se, že půjdu na oběd, protože musím udělat všechno pro to, abych zase přibrala. Vzala jsem si tác a když mi dali jídlo, už jen při pohledu na něj se mi zvedl žaludek, natož abych něco snědla. Je to zvláštní. Nejdřív se snažím zhubnout a teď zase ztlustnout. Copak je to normální? Říkám si sama pro sebe a dívám se na holky, které sedí opodál a ládují se svíčkovou. Ach jo, chci zase normálně jíst, bavit se se všema a dostat se na ty závody!
Doma se jako obvykle zvážím. To snad ne! Místo čtyřiceti kilogramů už mám jen třicet osm! Po dvou dnech dvě kila dolů. Je to strašné a jestli to takhle půjde dál, můžu se rozloučit se vším.
Před spaním si dám dva dílky čokolády. Napadlo mě, že si každý večer dám několik dílků a snad kila půjdou nahoru, i když asi dost pomalu. U babičky, kde teď prozatím bydlím, protože tu nemám rodiče, bohužel moc jídla není. Ona není zvyklá nakupovat pro dvě osoby a sama toho sní málo. To mi to dělá ještě složitější, protože mé kapesné je dost malé a kdybych si pořád měla kupovat sušenky, čokolády a tučná jídla, po kterých bych ztloustla, za pár dnů bych byla na mizině. Jsem bezradná. A nejhorší je, že nemám nikoho, kdo by mi mohl poradit nebo pomoct.
Ráno si dám malý jogurt. Pro jistotu ho jím ho po částech. Když zasedám ke stolu po čtvrté, doufám, že ten jogurt, který není o moc větší než moje krabička na rovnátka (a ta je doopravdy malá), už dojím. Naštěstí jsem ho nevyvrátila a s dobrou náladou jsem šla do školy. Tentokrát jsem o něco moudřejší, a proto jsem si vzala ke svačině jen půl jablka. K obědu jsem si dala trochu rýže. Dělám docela pokroky, pomyslím si. Když dojdu domů, strčím si do pusy plátek šunky a najednou se mi chce zase zvracet. Proč já vždycky udělám takovou hloupost?! Ještěže babička není doma, jinak by mě poslala někam k doktorce, která by mě určitě nazvala anorektičkou a jen těžko bych jí vysvětlovala, že se snažím přibrat.
Nejde to, nezvládnu to, jsem psychicky úplně na dně. Nedávno jsem četla jednu knihu. Její hlavní postava chtěla spáchat sebevraždu a já si tak říkám, že by to nemuselo být špatné. Pryč od všech starostí, všechno nechat tak jak je, stejně bych tu nikomu nescházela. Stačí jen přelézt zábradlí a skočit z nějakého mostu nebo se otrávit léky. Je to tak snadné, tak proč to nezkusit?
,,Panebože co to melu? Je tohle normální?!" okřiknu se a napadne mě, že bych spíš měla jít do blázince. Nemám co dělat, a tak zapnu televizi. Zrovna běží reklama na kapsle na hubnutí. Copak nemůžou být nějaké prášky na ztloustnutí? Těžko. Na tom by asi výrobce moc nevydělal, protože pochybuji, že by to někdo kupoval. Všichni se snaží jen zhubnout a už je nenapadne, jak to potom dopadne. Mě to taky nenapadlo, ale teď už vím, že bych už nikdy takovou pitomost neudělala. Otráveně to přepnu na jiný kanál, kde je pro změnu nějaká ženská cvičící na stroji, na kterém se vám zpevní svaly. Nemůžu se na to dívat, a tak tu televizi vypnu. Naliji si do sklenice mlíko, po tom mi snad špatně nebude a když jdu do pokojíku, oči mi sjedou na mé brusle. Vždyť už za dva týdny a pár dnů budou ty závody! Problém ale je, že čím víc budu trénovat, tím víc zhubnu, a když nebudu trénovat, na ty závody mě trenér nepustí. Z očí mi začnou téct slzy. V tu chvíli slyším rachot klíčů v zámku. ,,Ahoj, Moniko!" pozdraví babička a vejde do mého pokoje ještě dřív, než si stačím utřít mokré oči. ,,Copak se ti stalo?" zeptá se. Ani nevím, jak se to všechno semlelo, ale za chvíli věděla babička všechno. O tom, jak mi trenér řekl, že mám zhubnout, o tom, jak jsem vyvolávala nucené zvracení, i o tom, že se mi nedaří přibrat. Ani jsem neměla tušení, že je babička tak hodná. Vlastně je i docela chytrá, protože když mě vyslechla, navrhla řešení. Zprvu jsem s tím vůbec nesouhlasila, ale je to jediná možnost.

KONEC 3. KAPITOLY
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama