Životní zkouška

25. května 2008 v 20:03 | Autoři |  Povídky na přání
Životní zkouška

Ahoj jmenuji se Angie a jsem normál, trhlá holka. Je mi 15 a nejsem žádná šedá myška, ale ani ne nějaká sexy girl. Mám krásné, lesklé, černé vlasy s červenými konečky. Mám hnědé oči. Podle mý mamky vypadají jako čokoláda. Můj život je zpěv, tanec a moje rodina bez kterých se neobejdu. Jsou mým vším, moje náplň dne, moje podpora, můj život. Právě jedu já, mamka, táta a mladší brácha Tom, naším autem z dovolené. Jedeme po dálnici a cesta je jako vždy v klidu. Já poslouchám mp3 přehrávač, bráška čte komiksy a táta s mámou vedou nějakou debatu.

Když v tom najednou….. Po nějaké době se probírám a jen slyším něčí hlasy: "Ta dívka to přežila." "To není možný!" a pak jsem upadla do bezvědomí znovu. Když jsem se probrala podruhé, tak se mi stěží dýchalo a bolelo mě celé tělo. Chtěla jsem se napít, ale nemohla jsem vstát. Zjistila jsem, že jsem v nemocnici. "Co se sakra stalo?" ptala jsem se sama sebe. Na nic jsem si nemohla vzpomenout, jelikož mě šíleně bolela hlava. Po chvilce přišla sestřička a ptala se mě, jak mi je. Tiše jsem odpověděla, že to jde. Sestrička byla na odchodu, ale ještě jsem na ní promluvila přiškrceným hlasem: "Kde je má rodina?" Sestra se otočila a s kamenou tváří mi sdělila, že dopravní nehodu jsem přežila pouze já. Poté odešla z pokoje a zavřela za sebou dveře. Mě pořád v hlavě zněl její hlas: "Přežila jsi pouze ty…" Sevřely se mi všechny vnitřnosti a do očí se vtlačily slzy. "Ne to nemůže být pravda!" řvala jsem co mi jen hlas dovolil. V jednom okamžiku je můj život naplněn štěstím a stačí málo a nemám nic. "Co se mnou bude?" Rodiče jsou jedináčci. Dědeček s babičkou jsou v domově důchodců. A druzí dědeček s babičkou odpočívají v pokoji na Thornském hřbitově. "Můj život skončil, přišla jsem o vše!" zněl mi můj hlas v hlavě. Každý den za mnou chodila sestra a doktoři. Dělali různé testy. A já jako bych zapomněla mluvit. Nechtělo se mi. Musela jsem pořád myslet na rodinu. Za dva týdny mě pustili a já musela jít s paní ze sociálky k nám domů pro své věci. Dům byl můj, ale nebyla jsem plnoletá takže jsem v něm nemohla bydlet. Nevzala jsem si pouze své věci, ale i různé věci rodičů a brášky, abych to v tom děcáku vydržela. Když jste to nezažili nemůžete vědět jak mi bylo. Bylo mi mizerně…. hůř, ani se to nedá popsat. Za hodinku už jsem musela jít. Rozloučila jsem se domem a naložila všechny svoje věci do auta, které mě mělo odvést někam na druhý konec republiky. Paní ze sociálky si sedla za volant a já na sedadlo spolujezdce. Cesta nám trvala asi tři hodiny. Když jsem vystoupila a uviděla dětský domov, vzedmula se ve mně nenávist k tomuto místu. Rozloučila jsem se s paní a šla do takové jejich "recepce". Paním se v děcáku říkalo "teto" a jedna tahle teta mě dovedla do mého pokoje. Ještě štěstí, že budu na pokoji sama. Byl akorát konec prázdnin a já měla týden na to abych se dala trochu dohromady. Každý večer než jsem usnula, tak se mi po tvářích koulely slzy. K hrudi jsem tiskla oblíbeného Tomyho plyšáčka. Byl to dinosaurus. První školní den. Nová škola a nové děti. Nikdo naštěstí nevěděl co se mi stalo a proč jsem v děcáku. Pošklebky a jiné urážky jsem přehlížela. Pilně jsem studovala= mamka chtěla abych byla dokonalá a měla samé skvělé známky. Tohle mě drželo nad vodou. Když jsem nemusela mluvit, tak jsem nemluvila. Jediní učitelé věděli, co se mnou je, tak mě podrželi při dotěrných otázkách spolužáků. Denní cyklus byl: snídaně, škola, oběd, na pokoji, večeře, na pokoji. Takhle to bylo den co den. Učila jsem se a vzpomínala na rodinu. Vzdala jsem se tance a zpěvu. Prostě nešlo v tom dál pokračovat. Jakmile jsem si vzpomněla na zpěv či na tanec, vybavila se mi má rodinka, jak mě podporuje. Tamten život je minulost. Nyní mám tento a rozhodně to nebude snadné. Uplynuly dva měsíce a pořád to samé. Kdybych měla spočítat, kolik toho za den vypustím z pusy, tak bych věděla přesný počet slov. Ve škole už si mě naštěstí nikdo nevšímal. Neměla jsem žádné kamarády, ale mě to bylo jedno. Až jednoho dne se tam objevil jeden krásnej kluk. Přišel k nám do třídy a jako tehdy mě, tak i nyní učitel představil toho kluka. "Tak děti tohle je Patrick. Ode dneška s vámi bude chodit do této školy." Patrick pověděl všem "ahoj" a šel se posadit na jedno zbylé místo ve třídě… vedle mě. O přestávce jsem se rozmluvila. Patrickovi bylo také 15, byl to blonďák a měl krásně modré oči. Povídali jsme si celý den a on mě šel doprovodit do děcáku. Další dny to bylo stejný. Patrick mi pověděl, že je bohatý, ale že peníze nejsou vše. Konečně jsem zase šťastná! To ani není možný. Patrick je boží a s ním jsem konečně někdo. Mám už proč žít. Dny jsou plnější a Patrick je super. po pár měsích se mě nesměle zeptá: "Nechceš se mnou chodit?" Po těle se mi rozlévá teplo a jen lehce řeknu "jo…" Patrick mě najednou nečekaně objal a políbil. Byla to naše první políbení a tělo jsem měla v jednom žáru. Bylo to nááádherný. V hlavě jsem měla vše srovnané a hlásek mi našeptával: "Tak už máš proč žít, že ano?" Uvnitř v těle jsem se smála. Chodili jsme spolu už skoro měsíc a každý den byl jiný a zároveň lepší než ten předešlý. Škola mi šla perfektně a s Patrickem to bylo taky na výbornou. Jednou jsme tak spolu seděli na louce, lízali zmrzlinu a on se mě náhle zeptal: "Chodila jsi dříve na nějaký kroužek?". "Zpívala jsem a tancovala"odpověděla jsem. "A hele nechceš jít příští pátek na takovou místní soutěž?" optal se Patrick. Nejdříve jsem nevěděla co říct, ale chuť si zazpívat a zatančit byla větší. Přikývla jsem. Patrick mi pomáhal s přípravou. Měla jsem na zkoušení dva týdny. První týden to bylo super. Vybrala jsem si skvělou, divokou píseň a nacvičila choreografii. Druhý týden se Patrick znatelně změnil. Neměl čas a už mě moc nepodporoval. Na otázku: "Cos dělal včera?" mi jen vyhýbavě uhnul očima a řekl, že byl tam a tam s rodiči. Zdálo se mi to podezřelé, ale láska byla silnější. Nechtěla jsem být za nějakou žárlivku, tak jsem to nechala plavat. V den soutěže jsem řekla Patrickovi jestli večer teda do toho "kulturáku" přijde. On odpověděl: "To už je dneska??" na chvilku se zamyslel a řekl: "Ale jo, půjdu." Byla jsem nervózní. V děcáku jsem se zeptala jestli tam můžu jít a teta mi odpověděla, že ano. Byla totiž velmi ráda mou změnou nálady za poslední měsíce. Tak a je to tady!!! Hodila jsem na sebe svoje nej hadříky a vyrazila jsem. Před vstupem jsem se zařadila do fronty a slečně u vstupu jsem nahlásila svoje jméno a podepsala jsem formulář. Vevnitř jsem jakožto účastnice měla jít do šaten.Na dveřích šatny byl harmonogram. Přišlo 30 soutěžících a já jsem měla přijít jako třicátá na řadu. Koukla jsem na hodinky a zjistila jsem, že soutěž začala. Byla jsem zvědavá na své soupeře a nakoukla jsem do hlavního sálu. Právě zpívala jedna holka. Nezpívala špatně, ale v porovnání s tím kdo zpíval první (slyšela jsem holku, když jsem šla po schodech) tak to bylo ubohý. Dívka (ta druhá) po pár minutách přišla z druhé strany sálu a šla do obecenstva. Ze zvědavosti jsem ji pozorovala a ona šla do přední řady a sedla si vedle jednoho kluka. Najednou se spolu začali líbat. Když se od sebe odlepili a on se otočil v tu ránu se mi narvala všechna krev do hlavy a v očích jsem měla blesky. Byl to Patrick. Nakvašená mu volám, že se s ním chci sejít ve vestibulu. Tamtý bloncce namluvil, že jde na záchod. Jakmile přišel, tak jsem to něj vychrlila jedním dechem. Patrick se vymlouval:"Ale Allysa je jen kamarádka." Já mu na to vztekle odpovím: "A ty se obvykle líbáš s kamarádkami?" Nato mi odpověděl: "Víš jsi fajn, ale už tě nemiluju, mám rád Allysu, sorry chtěl jsem ti to říct, ale nenašel jsem odvahu." Já na to: "To seš takovej srab? Co na tý barbíně vidíš? A vlepila jsem mu facku. Celá rudá jsem odběhla do šaten. Opět se mi svět zhroutil. Kluk, který mi dodal tolik naděje mě najednou odkopne jako nějakou věc. Tohle není normální. Už mi nic nezbylo. Opět brečím jako kdysi. Mrknu na hodinky a mám za 20 minut vystupovat. "Ne! Nepůjdu tam! Prostě ne!" říkám sama sobě. Za 15 minut se zklidním a dodám si odvahu. Tak tam teda půjdu. Rodina by to tak chtěla. Holka s mikrofonem akorát vyvolává moje jméno a sálem se nese potlesk. Já však místo té divoké písně, začnu zpívat píseň tak šíleně smutnou, že každému se zanedlouho na tvářích zalesknou slzy. Snažím se ze sebe vyzpívat svůj nekonečný smutek a daří se mi to. Jakmile dozpívám sálem se nese desetiminutový potlesk. Tohle byl zaručeně můj nejlepší výstup. Najednou pohlédnu ke stropu a jako bych slyšela svou mrtvou rodinu: "Byla jsi úžasná!" Bylo to náhlé a tak skutečné. Po mém vystoupení bylo vyhlášení. Skončila jsem na prvním místě.
Patricka už jsem od toho večera nikdy neviděla. Ani ve škole ani venku.
Po 10-ti letech
Jsem už 7 let doma, ale až nyní je to opravdový domov. Když jsem odešla z děcáku a konečně přišla domů, byla jsem šťastná. Asi týden jsem uklízela než to tu vypadalo jako kdysi. Chodila jsem na brigádu a studovala vysokou. Na vysoký jsem poznala Logena a můj život získal novou naději. S Logenem jsem již 5 let a máme malého syna= Tomyho. Logen mě podržel ve všech životních situacích. Pomohl mi z velké deprese kterou jsem vytrpěla. Splnily se mi 3 životní sny. Už jsem ani nedoufala po tom, kdy jsem opustila Patricka, že sny dokážu uskutečnit. První byl super kluk se kterým by jsme se skvěle doplňovaly= To je Logen. Druhý byly děti a už máme Tomíka a ten třetí sen, byla kariéra zpěvačky a to se mi také splnilo. Mám jednu platinovou desku a dvě zlaté. Jsem přešťastná, že se mi to povedlo a dokázala jsem se postavit na vlastní nohy.
Jeden nikdy neví co se může stát….
Toto je příběh na přání a zcela vymyšlený.
Napsala Peťka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Girl 1 Girl 1 | 25. května 2008 v 20:33 | Reagovat

wow...tyjo fakt hustý. Si dobrá, ste dobrý všechny,ty co tady píšou. Hrozně ráda čtu jakékolv povídky. Ste fakt dobrý...budu vás doporučovat.zatím ppp

2 Peťka Peťka | Web | 26. května 2008 v 17:31 | Reagovat

Děkuju! A ještě děkuji za všechny ostatní ;). Za jakoukoliv reklamu budeme rádi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama