Pláč - Kapitola 2.

22. května 2008 v 19:13 | Autoři |  S.: Kapitolky
Kapitola 2.
"To samy nevyřešíme!"
"Potřebujeme někoho, kdo tomu rozumí! Kdo se tím zabývá!" "Ale kde někoho takového seženeme?!"zaječela Lena. Ztichly jsme a přemýšlely. Bezradně jsem se rozhlížela po ulici. Okolo právě projížděl kamion se zmrzlinou od firmy, která se jmenovala Sylva,a tenhle veliký nápis byl i na boku, na který jsem koukala. "Hele," hlesla jsem, když kamion zastavil na červenou. Ostatní také zvedly hlavu. "No a co?" zeptala se Lena a Naty se tvářila stejně nechápavě. Zato Iz už svitlo. "SYLVA!"


"Hele, Syl, nechceš se stavit v kavárně v obchodním domě? No, co nejdřív... Potřebujeme s tebou nutně mluvit..." mluvila jsem vtíravě do mobilu. Stály jsme s holkama na chodbě v obchodním domě. Všechny jsme už věděly, o co běží. A chápaly jsme, co musíme udělat. Poradit se s odborníkem. A to byla Sylva. "Jo...fajn,dík...jo...Čau" zavěsila jsem. "Kavárna Cafe House za třičtvrtě hodiny," oznámila jsem. Zašly jsme se podívat po obchodech a na nakupování jsme neměly náladu. Za smluvenou dobu v kavárně jsme se opravdu setkaly se Sylvou. A všechno jsme jí vyklopily. Chvíli přemýšlela a tvářila se ustaraně. "No...dostaly jste se do dost blbý situace." řekla. "Měly by jste se pokusit toho ducha odvolat, ale nevím, jestli to pomůže. Určitě se ale podívám do svých knížek, do knihoven a na internet. Měly byste taky hledat nějaké informace... Ale nevím, nevím..." řekla nakonec. "A co . . .by - by nám ten, ten... duch...mohl . . udělat?"zeptala se nesměle Naty. "Mohl by," řekla Sylva, "já nevím. Nemám praxi. Opravdu nevím. . ." "A jak dlouho to bude trvat?" zeptala jsem se. "Já opravdu nevím"uhnula mi pohledem Sylva. Pak se zvedla a obtěžkána novou starostí odešla. "Tak snad bychom mohly jet už domů?" řekla Lena. Jely jsme. Holky si u nás zabalily a rychle se rozjely do svých domovů.
Večer jsme okamžitě usnula, takže jsem neměla příležitost ducha slyšet. Vůbec mi to nevadilo. Přes den jsem ho také neslyšela. Celou dobu jsem se nažila být s rodiči a dělat hluk, abych pláč neslyšela.
V pondělí mi jako obvykle zadrnčel budík. Vše bylo v pořádku. "Sylvo," řekla jsem "nevíš už něco o tom duchovi?" Ale Sylva ještě spala, jen něco zavrčela. Pak už to bylo dobré a hlavně jsem nebyla sama. Na snídani s rodiči. Ve škole se spolužáky. O hodině jsem na sousedku vůbec nemyslela a ani jí neslyšela. Pondělí bylo dobré. Úterý. Zaspala jsem. Sestra v pokoji nebyla. Asi si myslela, že mám od devíti, ale to se mýlila. Zamžourala jsem. Slyšela jsem vzlykot. Ale ne od sousedů. Bylo to z pokoje. Strnula jsem. Kde je? Je tu vůbec? Nezdá se mi to? Ne. Jasně jsem to slyšela. "Halo?" špitla jsem. Ani nevím, kde jsem v sobě našla tu odvahu, ale zeptala jsem se: "Paní Marie?To jste vy?". Vzlykot se ztišil. Podívala jsem se na postel. Byl tam papír. Ten tam určitě před tím nebyl. Zvedla jsem ho roztřesenou rukou a přečetla nápis : TABULKA TVÉ SESTRY. Určitě myslela Sylvy spiritistickou tabulku, kterou používala při různých příležitostech. Třeba na vánočních večírcích. Vzala jsem jí z poličky kde jsem ji uviděla a položila ji na zem. Dala jsem obě ruce na ukazovátko a znovu položila otázku: "Paní Marie, to jste vy?". Chvíli se nic nedělo. Pláč zesílil a byl moc lítostivý. A pak se ukazovátko otočilo pomalu k ANO. Nevím, co se se mnou v tu chvíli stalo, ale zaplavil mě strašný pocit viny. Rozplakala jsem se. "Paní Marie, mě... mě to moc mrzí a já... já nechtěla, abyste umřela! Byla jste moc hodná a já, já...nechtěla jsem...vás..." rozvzlykala jsem se tak, že jsem nemohla mluvit. Pláč paní Marie se téměř utišil, jen občas se ozval vzlyk. Ukazovátko se znovu pohnulo. Rychle jsem si osušila slzy rukávem, abych viděla co píše a trochu jsem se uklidnila. Pomalu jsem si četla písmenka. Vytvořila slova, ze kterých jsem měla tak trochu radost. Byla to slova: NETRAP SE. Znamenalo to, že mi nechce ublížit? Nejspíš ano. Proč by mi to jinak říkala. Něco mě napadlo. "Paní Marie, proč pláčete? Je vám líto, že jste mrtvá?" připadala jsem si trochu troufalá, když jsem takhle zeptala. Ale paní Marie to pochopila. Napsala : JE MI LÍTO. Dál to nepokračovalo. Jen je mi líto. "Co je vám líto? Paní Marie, povězte mi to!"řekla jsem zoufale. TED NE. A kdy to chce řešit? Chtěla jsem se to dozvědět ted' a tady! PO ŠKOLE, napsala mi. "Aha, zaspala jsem. Dobře. Po škole se s vámi zase spojím. Půjdete se mnou?" NE. JDI. Zvedla jsem se a rychle jsem udělala, co jsem potřebovala. Než jsem dojela do školy, byla první hodina pryč a já dostala poznámku. Nevadilo mi to. Hlavně, že jsem se spojila s paní Marií.
O přestávce jsem naznačila Izabele, že s ní potřebuju mluvit o samotě a odešly jsme na chodbu. "Spojila jsem se s paní Marií!" vyhrkla jsem. Iz vykulila oči. "Jak..kdy?To jako...ted'? A co jsi se dozvěděla? Tak už mluv!"naléhala. "Ráno," odpověděla jsem a třásla jsem se vzrušením "budu s ní mluvit po škole. Je moc hodná. Nechce nám ublížit! Napsala mi, abych se netrápila! To je něco,c o?" "To je....," vydechla Iz "....něco! Ty jo....," byla z toho totálně vedle. "Nechceš jet se mnou domů? Mohla by jsi mi pomoct! Prosím, nechci být sama!"zaškemrala jsem. "Jo," řekla, "pojedu! Nechceš říct ještě Natálii a Leně? Když jsme u toho všechny byly, měly bychom s ní všechny komunikovat!" "Jo, to je jasný," řekla jsem. Šly jsme pro ně, ale nikde jsme je nenašly. Ani jinde ve škole, v jídelně, v šatně, v tělocvičně, nikde nebyly. Už zvonilo, tak jsme se vrátili do třídy. Po vyučování jsme je ještě hledaly, ale nebyly k nalezení. Šly jsme spolu na zastávku autobusu. Ten zrovna přijel a do něj nastupovala Natálie a Lena. "Počkejte! Naty, Leno! Hej! Potřebujeme s vámi mluvit!"zakřičela jsem. Holky se otočily a šly k nám. Bylo na nich vidět, že nás nerady vidí. Odešli jsme kousek stranou a všechno jim pověděly. "Měly bychom jet všechny, jedem v tom spolu!" přesvědčovala je Iz. Holky se všelijak kroutily a říkaly, že už musí domů a že prostě nemůžou. "Autobus vám stejně ujel, nemáte na vybranou!" podotkla Iz. "Ach jo. Do čeho jsme se to zas nechaly zatáhnout?" vzdychla Lena, ale nikdo už ji nevnímal. Bus jel za tři minuty.
"Ted' už žádný svíčky?"zeptala se Lena. Byly jsme u mě v pokoji. V domě kromě nás nikdo nebyl. Sesedly jsme se na zem před tabulku. "Ne,"odpověděla jsem, "ale vezměte si amulety s kameny." Když jsme tak udělaly, daly jsme každá na ukazovátko dva prsty. Zeptala jsem se: "Paní Marie, jste tu?". Nic se nedělo. Lena se začala netrpělivě vrtět a Naty byla bledá a třásla se. Izabela upřeně pozorovala desku. Najednou se ukazovátko prudce pohnulo ke slovu ANO. Holky zalapaly po vzduchu. "Paní Marie,"pokračovala jsem "ráno jste psala,ž e je vám něco líto. Co je vám tedy líto? Prosím, povězte nám to." Duch vytvořil slovo: DĚTI. Znejistěly jsme. "Jaké děti, paní Marie?" MOJE , zněla odpověď. "A-ano, vaše děti ... šly do dětského domova. Elen a Kim bude ted' dvanáct. Jsou přece o rok mladší, ne?" řekla jsem zmateně. ANO. DĚTSKÝ DOMOV. ŠPATNÝ DOMOV. Jak špatný? Proč? "Určitě se jim daří dobře, paní Marie. Možná...," namítla jsem. Ozval se pláč. Smutný a bolestný. Přejel nám mráz po zádech. A duch napsal : ŠPATNÝ! ŽÁDNÉ JÍDLO, VODA, SMUTEK A BITÍ. ŠPATNÝ DOMOV. MÁLO PENĚZ. MOC DRAHÝ DOBRÝ DOMOV. Pláč zesílil. "A co my s tím máme dělat? My tomu přece nezabráníme a. . . Proč nám to říkáte?" přestávala jsem tomu rozumět. Paní Marie však věděla své: MĚLA JSEM SESTRU. HODNOU. K NÍ MÁ ZLATÍČKA PATŘÍ. Pláč úplně utichl. Vypadalo to, že paní Marie odešla.Chvíli jsme jen tak seděly. Pak Lena řekla: "Ale vždyt my s tím nemáme co dělat! A ..." "Musíme tu její sestru najít! A přesvědčit ji, aby si Elen a Kim vzala k sobě z toho blbýho domova!"křikla Izabela rozhodně. "Ale jak ji máme najít? Nevíme, jak se jmenuje, kdy bydlí ani kde je ten strašnej domov! Nevíme nic! Bude nám trvat pět let, než to všechno zjistíme!" zazoufala Lena. "Já to vím"řekla jsem "když byla paní Marie naživu, často o své sestře vyprávěla. Myslím, že říkala že bydlí někde hodně na severu, někde v Ristonu. A ten není tak velký, abychom tam nenašly Kláru Šalimovou! Tak se ta její sestra jmenovala za svobodna. Jak se jmenuje ted', to nevím. Možná se ani neprovdala a má jméno stejné. A když odváželi Elen a Kim do dětského domova, zeptala jsem se jednoho policisty, kam je vezou, a on mi řekl, že do Dětského domova v Linbergu. Víc nevím, nepamatuju se. Ale musíme to zjistit!". To všechny holky ohromilo. První se probrala Izabela. "Tak fajn. Ve středu si uděláme dvoudenní výlet do Ristonu. Půlka tam a půlka do Linbergu. Takže to uděláme takhle: já a Gabča pojedem hledat sestru, ty a Naty zase ten dětský domov. Souhlas? Fajn." Práce byly rozděleny. Opravdu, ve středu a ve čtvrtek byly ve škole vánoční prázdniny. Ještě jsme se o pár věcech domluvily, důkladně si vše zapsaly a holky odjely domů prosit rodiče. Uklidila jsem tabulku, protože právě do pokoje vešla Sylva. Nadechla se, aby mi něco řekla, ale já jsem ji předběhla "Ahoj! Už víme, co máme dělat! Nic už nemusíš zjišťovat, ale díky! Čáau!" a vesele jsem běžela dolů. Rodiče právě přijeli z práce. Vychrlila jsem: "Ahoj tati! Mohla bych jet zítra s kamarádkama na výlet? Vrátila bych se zase ve čtvrtek! Prosím! Nebudeme vyvádět žádný blbosti, slibuju!" "No," zabručel, "a kam pojedete? Není to daleko?" "A co tam vlastně budete dělat?"přidala se máma. "Ne, pojedem někam na sever, do města co se jmenuje Riston. Ubytujeme se v motelu. Prý je tam krásná příroda a památky a velký muzeum!" To sice moc pravda nebyla, to jsem opravdu nevěděla, jestli tam něco takového je. Ale musela jsem nasadit všechny páky. "A nechceš být radši s námi a pomáhat mi s úklidem a se zdobením domu? To je snad větší zábava, ne?"namítla mamka. "Ne!" vyhrkla jsem. Táta se zasmál. "Tak si jed'! Ale dávej na sebe pozor!" připomněl. "Jasně!" křikla jsem a radostí jsem rodiče objala. "A každých deset minut vám budu volat, jestli jsem v pořádku!" "To snad ne!" vykřikli oba rodiče a rozesmáli se. Běžela jsem se připravit. Vzala jsem svůj batoh a naskládala jsem do něj oblečení, peníze, blok s informacemi o naší cestě, doklady a všechno potřebné. Byla jsem připravena. Ještě jsem všem napsala esemesku, jak to dopadlo u mě a ptala jsem se, jak to dopadlo u nich. Za chvíli mi přišla SMS od Izabely a ta psala, že je u ní všechno OK. U Naty to šlo prý docela hladce, jak psala, žádný problém. U Leny to bylo horší. Na mou zprávu odpověděla pozdě, skoro v deset hodin večer. Že prý smí, ale musí se pozítří nejpozději k obědu vrátit. Jinak bude mít doma sekec. To by si ale Naty s Lenou musely v Linbergu pořádně máknout.
S Izabelou jsem se setkala druhý den na vlakovém nádraží. Natálie s Lenou už odjeli dřívějším vlakem. "Čau. Kdy nám to jede?"zeptala jsem se. "Za dvacet minut. Má velký zpoždění."řekla Iz. Těch dvacet minut bylo dost krátkých a tak jsme se za chvíli kodrcali vlakem do Ristonu. Probírala jsem se blokem a vzpomínala, co mi paní Marie o své sestře říkala. Už jsem se moc nepamatovala, bylo to dávno. Že prý má rezavé vlasy a přátelské hnědé oči a vysokou, štíhlou postavu. Riston byl dál, než jsem si představovala. Jeli jsme už asi hodinu a půl. Konečně jsme dorazili. Opravdu to bylo malé městečko. Spíš taková malá vesnice. Šly jsme z nádraží rovnou cestou a narazily jsme na hotel, co nesl vznešené jméno U královského lože. Vstoupily jsme a přistoupily k recepci, v níž seděl příjemně vypadající postarší muž s prošedivělými krátkými vlasy a knírem. Mile se na nás usmál. "Dobrý den, dámy. Copak byste si přály?" "Chtěly bychom se ubytovat. Na dvě noci, prosím,"ujala jsem se slova. "Dobře. Pokoj číslo 17, jsou tam dvě oddělené postele a malá koupelnička se sprchou a toaletou. A s umývadlem, samozřejmě. Vyhovuje vám to?" zeptal se. "Ano, vyhovuje, díky."zaplatily jsme mu a chtěly jsme jít na pokoj. Ještě nás zastavil. "Vy jste tu ještě nebyly, že? Proto bych vám rád dal tipy, kam tu zajít. Výborně se vaří v hostinci Na plecháčku a máme tu i muzeum se vzácnými exponáty a saponáty!"zasmál se. "A okolo města je i pěkný borovicový les, kde můžete najít naučné stezky!" "Ano, ano, díky, my si tam určitě zajdeme, díky!" přerušila jsem dlouhý výklad. "A prosím vás, nebydlí tu někde náhodou Klára Šalimová? Potřebujeme s ní nutně mluvit." Starý pán posmutněl. "Jo, děvenko, to je smutný. Před pár rokama jí umřela sestra, samotný její manžel ji ubil k smrti. A od tý doby chodí chudák Klára jako tělo bez duše. A bydlí v malym domku v Holově ulici." Řekl. Poděkovaly jsme a odešly. Pokoj číslo 17 byl malý a útulný. Vymalovaný teplou, oranžovou barvou. Jak pán řekl, byly zde dvě postele, malý gaučík, stolek a něco na způsob stoličky. Také jedna velká a jedna malá skřín. Na té malé byla dokonce televizka.V koupelně byly jedovatě zelené kachličky, ale zařízení bylo slušné. Vybalily jsme si a vyrazili do města.
Chvilku jsme bloudily, viděly hostinec Na plecháčku a nakonec jsme dorazily do Holovy ulice. Přeptaly jsme se pár lidí a za chvíli jsme stály před domkem Kláry Šalimové. Zazvonily jsme. Za chvíli nám přišla otevřít smutná žena s rezavými vlasy a hnědýma očima. Byla vyhublá a v tváři měla unavený výraz. "Ehmm," zakašlala jsem "Dobrý den. Vy jste Klára Šalimová?" Pokusila se o chabý úsměv. "Ano, to jsem já. Co potřebujete?" Mluvila podivným chraplavým hlasem, který se k ní tak nehodil, že jsme se až lekly. "Potřebujeme si s vámi promluvit. O vaší sestře," řekla jsem opatrně. Úsměv na tváři jí ztuhl. Zamračila se. "Ale já vás neznám. Jděte pryč!" a chystala se zavřít dveře. "Ne! Počkejte! Je to moc důležité! Prosím vás! Vyslechněte nás!" zavolala Izabela tak úpěnlivým hlasem, že mě to překvapilo. Takovou jsem jí neznala. Uviděla jsem, že se jí do očí derou slzy. Klára se na ni podivně podívala a řekla tiše : "Dobře. Tak pojďte.". Vstoupily jsme. Byl to útulný malý domek. Ale byl v něm pěkný nepořádek. Shrnula věci z pohovky a řekla nám, at' se posadíme. "Tak povídejte," vyzvala nás, když jsme si sedly. "No, víte...," začala jsem, ale Iz mě přerušila. "Nedávno jsme vyvolávaly s kamarádkama duchy a vyvolaly jsme vaši sestru.". Klára zalapala po vzduchu. "Jak jste to . . ." "Já jsem vedle ní bydlela," řekla jsem rychle. "A neodvolaly jsme jí. Začala s námi komunikovat a řekla nám, že se její děti mají v dětském domově špatně a že chce, abyste je měla u sebe vy. Mělo by to tak zákoně být, ale úřady jsou úřady. Prosím, vemte si je! Vemte si je na starost! Jen tak bude mít vaše sestra klid!" zvolala Iz. Klára si rukou projela své husté vlasy a bylo vidět, že se rozhoduje a přemýšlí. Pak řekla: "A to... jste s ní jako . . komunikovaly? A-ale já přece. . . ani nevím, kde jsou ty děti! Ani nevím, kdy mají narozeniny! To přece takhle nejde! Já. . . nevím." "Prosím! My to víme, kde jsou! V jakém městě. Jsou tam ted' naše kamarádky. Zjišťují, kde ten dětský domov je a až ho najdou, tak nám dají zprávu! Prosím! Prý jim nedávají najíst a nemyjí je! Týrají je! Prosím vás! Zachraňte je!" zaúpěla jsem. "Ne." Řekla Klára "Ne ne ne! Já bych se jim nedokázala podívat do očí! Pořád bych viděla Marii! Ne! To prostě nejde! Nechci!" a rozplakala se. "Prosím" špitla jsem. Izabela si dala prst na ústa. Neplakal jeden člověk. Byly dva. Marie byla s námi. Klára přestala vzlykat a udiveně vzhlédla. Rozhlížela se, ale nikoho neviděla. "Je tu," zašeptala jsem. "Kdo?" vyhrkla vyděšeně Klára. Měla úplně rudé oči. "Přece vaše sestra," řekla jsem. "Máte spiritistickou tabulku?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama