Náhoda? Osud? 5. kapitola

27. května 2008 v 19:30 | Autoři |  Povídky na přání
Posadila se a ohmatala si záda. Zdálo se, že je vše v pořádku. Opatrně vstala a lehce se jí zatočila hlava. Před očima se jí objevilo několik černým jiskřiček, ale hned zmizely.
Pomalým krokem se dostala k lesu a zmizela v něm. Šla šikmě doleva. Došla až na konec ale místo na poli se ocitla téměř vedle rybníka, tedy za ním. Pomalu zase zmizela v lese a plížila po straně rybníka, ve stínu košatých stromů. Honza ani jeho koně nikde neviděla, zřejmě ho někde uvázal a došel si pro něco domů. Toho využila a tam, kde předpokládala, že bude dobře vidět na celý rybník, si vybrala vysoký strom se spoustou velkých listů na větvích. Chytila se pravou rukou nejnižší větve a chtěla i tou druhou rukou - ucítila ale ostrou bolest, která ji vystřelovala od zápěstí až ke konečkům prstů.

To bude problém, pomyslela si a alespoň přehodila přes větev ruku celou až k paži. Potom se pravačkou chytla ještě vyšší větve a přes dolní si přehodila nohu a když chytla zase novou větev, stoupla si, pořád na tu první. Takhle postupovala a občas ji zase zabolelo levé zápěstí, jak si s ním snažila pomoct nahoru. Po velmi velké námaze se konečně dostala do rozsochy. Pohodlně se tam usadila, záda opřená o mohutnou větev a ztěžka dýchala. Držela si levou ruku a zkoumala ji. Porovnávala ji s tou pravou. Ta zraněná byla určitě oteklá, usoudila smutně. To je teda něco. Když se to řekne rodičům, určitě si hned pro ni přijedou a už nevrátí. A jak to vysvětlí Honzovi a Helen? A co když to je zlomené? A když si pro ni rodiče nepřijedou, bude moct jezdit na koni? Nebo si jen dělá zbytečně starosti???
Něco uslyšela. Koní zafrkání! Honza s Neralem už jdou! Přikrčila se a utrhla jednu tenounkou větvičku s chocholkou listů a tím se zakryla. Nebylo to nějaké suprové maskování, ale aspoň něco. Už viděla Honzu, jak koně vede. Kus od vody se zastavili, aby mohl Honza nasednout a potom dal Honza povel - Neral se rozběhl do vody tak rychle, jak by to u něj nikdy nečekala. Jakmile se poprvé dotkl nohama hladiny zatím poklidného rybníka, vody se rozstříkla na všechny strany. Šťastně se cachtal ve vodě a vesele řehtal. I Honza vypadal spokojeně. Elis se nevědomky při pohledu na ty dva pousmála. Takovéhle veselé u Nerala nezažila a zřejmě už nikdy nezažije.
Po půl hodince (alespoň to tak Elis připadalo) se Elis začala nudit. Neral už jen pomalu chodil ve vodě a Honza si s ním tiše povídal, ale Elis mu nerozuměla, slyšela jenom, jak koník párkrát souhlasně zařehtal.
Konečně se Honza rozhodl, že je dost plavení a popohnal koně z vody. Po třech minutách přemlouvání se konečně ztratili na farmě. Elis mohla slézt. Opatrně po větvích se spouštěla dolů. Na jedné stála oběma nohama, když najednou zafoukal vítr. Elis se zakymácela a pevněji v ruce sevřela silnější větev. Vítr ale zesílil ještě víc a Elis se prosmekly nohy.
"To snad ne!" zasténala "Po druhý v jednom dni, to sem teda dobrá!" řekla si a snažila se nehýbat. V ruce pomalu přestávala mít cit, ale nechtěla znovu spadnout - a ještě ke všemu ze sedmi metrů!
Konečně se vítr umoudřil a dívka si nohama znovu našla původní polohu. To to šlo najednou lehko dolů!
Když konečně stála na pevné zemi, ozvalo se její zápěstí. Sevřela se ho druhou rukou a vykročila k farmě. Už se ani nebála, že ji někdo uvidí.
Proběhla kolem stodoly a pak do domu. Přišla do kuchyně, kde samotná Helen vařila brambory.
"Copak? Oh - ty máš něco se zápěstím?" vykulila své krásné, zelené oči a k dívce přispěchala.
"No… snažila jsem se vylézt na strom a… podklouzly mi nohy…" zakoktala se Elis. Lhaní jí moc nešlo.
"A proč jsi proboha dítě lezla na strom?" pokárala ji Helen "Copak nevíš, že je to nebezpečné? Že se ti může něco stát? A to jsi ani nepomyslela na to, že by sis už ani nemohla zajezdit na koni?" zamračila se. Elis kajícně sklonila hlavu. Helen ji jemně vzala obě zápěstí a porovnávala je. "Máš to trochu oteklé. Ale snad to nebude nic vážného… dojdeš si cestou na pout' k naší obecní lékařce, Daniel tě doprovodí… jestli tedy na nějakou pout' vůbec půjdeš"
"Ne, já chci jít, Helen! Prosím, pust' mě tam, prosím!" zhrozila se Elis a zaškemrala.
"No, já si o tom ještě promluvím s Honzou a uvidíme" řekla jí Helen.
"Teď se ale jdi převlíknout. Máš úplně zelenej zadek!" nařídila a Elis se rozběhla pryč.
Helen se naštěstí nezmínila o tom, že by se mělo volat rodičům. To jí spadl kámen ze srdce
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama