Náhoda? Osud? 1. kapitola

27. května 2008 v 19:25 | Autoři |  Povídky na přání
NÁHODA? OSUD?


Elis se probudila. Do jejího malého pokojíčku zářilo zlatavé sluneční světlo. Elis se protáhla a posadila. Na budíku zjistila čas 8:25. Ach jo, pomyslela si. Jsou přece prázdniny tak proč vstávám tak brzo?! Najednou se jí zčista jasna udělalo jasno: Dnes má svůj první výcvik! Tato myšlenka jí na tváři vykouzlila šťastný úsměv. Vyskočila z postele a rovnou se hnala k prádelníku. Vyhodila několik nežádoucích věcí ven, dokud nenarazila na pohodlné maskáčové tříčtvrt'áky a hnědé triko s krátkým rukávem. Naboso vyběhla z pokoje do koupelny naproti přes chodbu. Vyčistila si zuby a sčesala své po zadek dlouhé hnědé vlasy do koního ohonu. Podívala se na sebe v zrcadle. Po chvilce rozmýšlení sáhla do tajné přihrádky pod umyvadlem, odkud vytáhla jen velmi málo barevný lesk na rty. Přejela si jím ústa. To už bylo lepší.

Potom po schodech seběhla dolů do kuchyně - její matka, vysoká, milá dáma se stejnými vlasy, jako měla Elis, se zástěrou okolo pasu cosi smažila na pánvi. Usmála se na dceru přes rameno. "Dobré ráno, Elis. Jak ses vyspala?" a Elis odpověděla, jen tak na půl úst, že fajn. Lovila v lednic něco k snědku. "Nic si neber, smažím vám vajíčka!" napomenula ji matka mírně. Elis si povzdechla a vzala si krabici s džusem. Ted' vstoupil do kuchyně i Elisin otec - vysoký, lehce zamračený muž s očima přilepenýma k novinovým zprávám o pohybech burzy a politických situací v různých zemí, což Elis nikdy ani trochu neupoutalo. Vlastně nic v denním listu ji neupoutalo - pokud to nebylo něco o koních. Každé ráno se táty také ptala, jestli není otisknuta jediná zmínka o koních. Koně milovala. Měla od svého bratra, talentovaného výtvarníka dokonce na zdi v pokoji koně namalovaného. Měla tužky na kterých byly obrázky koní. Měla aspoň tucet sešitů se svými kresbami. Všude koně, koně, koně. Měla povlečení na posteli - s koněm. Měla penál do školy a i tašku s koňmi. Oblečení s koňmi. Když jste zkrátka vstoupili do jejího pokoje, měli jste pocit, že jste někde na ranči.
Elis byla koním věrná a za nic na světě by na ně nedala dopustit.
A tak dlouho škemrala, prosila, slibovala, až jí táta zaplatil měsíční výcvik. Elis se bude učit jezdit na koni. A dnes přišel ten den - Elis tak netrpělivě očekávaný první den výcviku jízdy na koních. Proto také nemohla dívka dospat.
Otec Elis pohladil po hlavě a políbil mamku na tvář. Za chvilku už nandávala na talíře smažená vajíčka. "Mňauuu…" ozvalo se pod Elisinou židlí a měkké tělíčko se jí začalo otírat o holá lýtka.
"Mandy! Ukaž, hned ti naleju mlíko!" řekla Elis a hned to udělala.
"Hlavně jí toho nedávej tolik, víš jak jí minule nebylo dobře a pozvracela ti postel!" řekla paní Heverová. Tedy její maminka.
"No jó…" zabručela jí dcera v odpověď a na malý talířek dala kočce ještě kousek syrového kuřecího masa. Potom se i se svými rodiči nasnídala.
Její bratr, ten který jí na zeď pokoje namaloval koně, se nedostavil, nejspíš pořád spí, když jsou prázdniny. Na něj teď ale Elis nemyslela, jenom zasněně přemýšlela o tom, jak bude jezdit na koních.
Po jídle se pan Hever, podíval na hodinky: "Tak snad, abychom už jeli, ne?" Elis jako na povel vyskočila ze své židle, vyřítila se po schodech do pokoje, popadla tašku přes rameno, kterou si včera připravila a ve chvilce už stála v předsíni obutá.
Ještě okamžik čekala na své rodiče a potom už se jenom posadila do auta na zadní sedadlo. Táta jel opatrně podle navigace a Elis se rozhlížela po krajině, kterou projížděli. Za 20 minut se dostali z rušného města a projížděli malou vesničkou. Když byli na jejím konci, táta zastavil a ukázal na jeden dům, vedle kterého stála stodola a na ní visela velká cedule:
PROJÍŽDKY NA KONÍCH
Vyučování jízdy na koních
Jan Řehák
A ještě ceník. Elis se rozzářené dívala na stodolu. Tam jsou určitě koně! Pomyslela si nadšeně.
Vystoupili a táta zazvonil na zvonek u vchodových dveří do domu. Elis si všimla, že vedle stodoly, téměř za domem, je velká oplocená ohrada.
Ze dveří konečně vykoukl vysoký mladý muž - mohlo mu být nanejvýš tak třicet let, usoudila Elis.
Měl rozčepýřené černé vlasy a bradku. Jiskrnýma hnědýma očima si je prohlížel a ptal se, co by rádi. Táta sdělil svoje a Elisino jméno, potom muž na krátkou chvíli zmizel a vrátil se s nějakými listinami. Chvilku se ještě domlouvali. Potom Honza - řekl jim, at' mu teď takhle říkají - zavolal nějakého kluka, který byl blond a měl modré oči. Byl tak v Elisině věku a Elis samotné se líbil. Usmála se na něj, ale on ji neviděl. Honza mu řekl, at' provede Elisiny rodiče po farmě a nabídne jim nějaké občerstvení. Maminka se s Elis rozloučila pusou na tvář a ve společnosti modrookého chlapce a táty zmizela v domě.
"A ty" obrátil se na Elis Honza: "ty se budeš učit. Jezdit tě budu učit já. Tak pojď', podíváme se do stáje" vyzval ji a vyrazili.
Vstoupili dovnitř. Uvítal je dusný vzduch a pach koní. Elis je uviděla ihned: stáli v jednotlivých boxech. Jeden velký černý, s dlouhou už zřejmě starou jizvou na krku. Sledoval dívku podezřelým pohledem. Elis z něj měla nepříjemný pocit úzkosti. Dál tu byl jeden menší, světle hnědý koník s bílou hřívou, bílý koník, který vesele frkal a potom dva téměř stejní tmavě hnědí s černými hřívami. V koutě uviděla Elis na háku pověšené uzdy, sedla a kartáče pro koně.
"Ty jsi úplná začátečnice, vid'?" zeptal se Honza. "Tak tedy budeš zatím jezdit na Kerstin." A přistoupil k světle hnědému koni. Tedy - klisně.
Elis si hodila tašku do kouta a Honza jí pomalu vysvětloval, jak připnout sedlo a vše ostatní. Potom dal Elis váček a když se do něj podívala, uviděla několik kostek cukru. Hned jich několik použila, aby se s na pohled mírumilovnou Kerstin seznámila, jak jí její učitel poradil.
Nakonec vyšli ze stáje a zamířili rovnou k ohradě. Vstoupili a Honza ji pevně zavřel.
"Zkusíš se sama vyškrábat do sedla nebo ti mám pomoct?" zeptal se. Elis se rozhodla pro první variantu. Jak viděla ve filmech, dala jednu nohu do třmenu a snažila se pořádně odrazit od země. Zkusila to jednou, dvakrát, třikrát.
"Chyt' se výš, chytni se hrušky sedla!" vyzval ji Honza po pátém nezdárném pokusu. Elis to vyzkoušela - a opravdu! Šlo to! Vyhoupla se do sedla a divila se sama sobě. I učitel vypadal spokojeně. "Tohle je ale malá klisnička, kdyby si zkoušela vylézt třeba na Nerala, to by jsi v životě nezvládla bez pomoci!"
"Který je Neral?" zeptala se Elis. "Ten černý, s jizvou. Tu má od svého dřívějšího majitele. Trápil ho a bil. Proto je tak nedůvěřivý k lidem. Tak si z toho nic nedělej, kdyby po tobě někdy chňapnul, má to v povaze." Vysvětlil. Potom začala výuka.
Honza přesně popisoval, co má dívka udělat, když chce jít krokem, nebo jet rychleji, jak zatočit a zastavit. Elis poslouchala pozorně a vše si snažila zapamatovat. Byla však tak rozčilená, že si nebyla jistá, co dělat. Však on jí Honza určitě poradí.
Nejdřív uvázal Kerstin k dlouhému provazu a stoupl si doprostřed vyšlapaného kruhu. Kývl na Elis a ta opatrně patami pobídla klisnu. Ta popošla pár kroků a zastavila.
"Musíš víc přitlačit na koně, no jen se neboj!" a tak Elis potlačila patami a Kerstin se dala do pohybu. Šla pomalu a opatrně, aby nezkušenou jezdkyni nesrazila k zemi. Byla na to zvyklá.
"Musíš pérovat s koněm, musíš s ním pracovat, jen péruj, péruj!" halekal na Elis povzbudivě učitel. Elis se snažila, jak mohla. Pevně svírala Kerstininu ohlávku a těšila se z krásného pohledu. Když klisna dělala dvacáté kolečko, přestávalo to Elis bavit. Pořád takhle dokolečka dokola jezdit je otrava. Pomyslela si ale nic neřekla. Hladila krásnou bílou hřívu a přemýšlela, co se bude učit dál.
"Tak to by mohlo stačit, ne?" jako by jí četl myšlenky Honza. "Zastav!" Dívka si nemohla ve spěchu vzpomenout, jak a tak se zeptala. "Jen přitáhni ohlávku!" poradil jí.
Elis to udělala a klisna zastavila. Žákyně opatrně vytáhla jednu nohu z třmenu ale seskočit se nebála. Hupla a byla dole. Honza se moc divil. Oba dali Kerstin po kostce cukru a přešli dál do ohrady, kde byla jenom tráva. Tady se Elis učila samostatně řídit a navigovat koně. Moc to nešlo, ale bylo to zábavnější, než jezdit pořád dokola a nic nedělat.
Tohle trénovali až do poledne. To vrátili Kerstin do stáje a Honza poslal Elis do domu. Ještě musel koním dát vodu a žrádlo a taky lehce vykartáčovat Kerstin srst, byla po ježdění celá upocená.
Mezitím Elis vstoupila do domu. Byl kamenný, takže v něm bylo chladno. Po několika hodinách na slunci to Elis nevadilo.
Najednou ale nevěděla, kam dál. V domě bylo takové ticho… a v chodbě, kam vešla byla úplná tma, žádná okna tam nebyla. Neměla bych počkat radši venku? Přemýšlela Elis. Ne, to radši ne… Je tady chodba. Takže půjdu chodbou a třeba narazím na rodiče.
A tak se pomalu vydala temnotou dopředu. Cítila na holých nohách lehký průvan. Kráčela a naslouchala zvukům svých kroků. Rozhlížela po stěnách, ale neviděla jediné dveře.
Najednou se chodba větvila - mohla pokračovat dopředu, nebo se vydat vpravo. "No skvělý a co teď?" zeptala se sama sebe polohlasem. Něco zaslechla. Nebo to byl přelud? Ne, to ne!
Kroky! Tiché, ale spěchající. Elis znervózněla ještě víc, protože nedokázala jednoznačně určit, odkud kroky jdou. Jsou z té druhé chodby, nebo jsou za mnou? Zní všude! A komu patří? Mámě, tátovi? Honzovi? Nebo snad někomu jinému?
Elis už chtěla strachem vykřiknout, když se z vedlejší chodby vynořila blonďatá hlava.
Vždyť' to byl ten kluk! Ten co měl provést po farmě její rodiče!
Elis úlevou povzdychla. Ještě se celá třásla. "Čau. Jmenuju se Daniel. Ty jsi Elis, že jo?" zeptal se a pousmál se. Elis byla okouzlena. Tenhle kluk se jí tolik líbil a vypadá tak… tajemně tady v té tmě a samotě… "Jo, sem Elis. Nevíš, kde jsou rodiče? Poslal mě sem Honza a já sem se…" "Ztratila" dokončil za ni a zeširoka se usmál. Elis se snažila udržet vyrovnaný a sebevědomý hlas, docela se jí to i dařilo. Oplatila mu úsměv.
"Pojď tudy" vyzval ji a ukázal do vedlejší chodby. "Tvoji rodiče jsou v kuchyni"
Vydali se chodbou. Elis se mu potajmu dívala do tváře. Byl hezký, pomyslela si. Jenom má trošku větší nos, ale je to roztomilý. "Jak to, že tady nemáte okna? Nebo alespoň žárovky?" zeptala se, aby navázala načatý rozhovor. Daniel jen pokrčil rameny.
Dorazili ke dveřím.Daniel je otevřel a vešel, Elis vklouzla za ním. Trošku oslněně se dívala na svoje rodiče, kteří seděli u stolu v kuchyňce. Rozhlédla se. Sporák, trouba, lednička. To není špatné. U stolu s rodiči ještě seděla jakási mladá žena, kterou Elis neznala. Představila se jako Honzova přítelkyně Helen. Posadila se. Helen měla dlouhé černé havraní vlasy a zelené oči. Elis napadlo, jaký je její příbuzenský vztah s Danielem. A jaký Honzův. Mají černé vlasy - Daniel je má světlé. Nemůžou být blízký příbuzní. Sama sobě si dala úkol zjistit o Danielovi co možná nejvíc informací.
Mezitím, když čekali na Honzu se jí rodiče vyptávali, jak jí šla jízda a kolikrát spadla na zem. Elis odpovídala jen vyhýbavě. Pokukovala po Danielovi. Když rodiče poznali, že z Elis nic víc nevytáhnou, začali nadšeně vykládat o kráse té farmy. Taky o tom, že je tu tak krásně a že Helen a Honza by potřebovali občas výpomoc, když mají na starost všechna ta zvířata a prý ještě malé políčko za lesem. A že tu mají náhodou pokoj volný. Elis věděla, na co tím rodiče narážejí. Že by tady měla zůstat. "Ale mami!" řekla zoufale. Přece nestráví dobrou polovinu prázdnin na nějaké zapadlé farmě, kde snad nemají ani telefon. To radši bude každý den dojíždět. Stačil však jediný pohled na Daniela, jak cosi loví ve skříňce a Elis změkla. Nemůže odjet. Teď už ne. Bude se učit jezdit na koni. Bude ve společnosti pěkného kluka. Co by si jiného mohla přát? Rozhodla se. Zůstane tady.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Radka Radka | E-mail | Web | 29. května 2008 v 15:12 | Reagovat

Je to moc hezký a těšim se až si přečtu ty ostatní. A děkuju za  splněné přání :) !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama