Olghérie- Kapitola 1. Nebyl to pouze sen?

22. května 2008 v 21:26 | Autoři |  P.: Kapitolky
Kapitola 1. Nebyl to pouze sen?
V daleké zemi jménem Olghérie žil podivuhodný starověký lid. O tomto společenstvu se ví pouze minimum informací. V knihovnách v jiných světech anebo v jiných galaxiích se dozvíte pouze to, že zde žijí lidé s magickými schopnostmi, podivuhodnými zvířaty a jinými věcmi pro které není žádné pojmenování. Jiné světy se tohoto světa bály a nevšímaly si ho. Ovšem Olghérie je nejen tajemné a magické místo, ale také velmi zajímavé a pestré. Krajina je zde zelenější, hory vyšší s bílými čepičkami sněhu, dokonce i květiny voní jinak, vůně je plnější, pestřejší a více sytá než cokoliv jiného co jste doposud poznali.

Stromy jsou vyšší než normální a jsou hustě obsypány lístky a kvítky od malých větviček až po silné větve. Kameny nejsou jako ty naše. Nejsou takové chladné malé, velké, blýskavé. V Olghérii vám kameny připomínají živé bytosti a jak by ne. Každý úplněk kameny, kamínky, šutry a balvany ožijí a tancují napočest úplňku. Vždy je to zajímavá podívaná, protože pokaždé se tancuje jinak, v jiném rytmu a je pokaždé i jiná hudba. Ještě jsem nepopsala plody. Všechny plůdky, plody, jak ovoce tak zeleniny, jsou šťavnaté, jemné a svěží. Potoky jsou čisté jako křišťál a tráva, tráva je měkká jako ta nejměkčí peřinka. Obyvatelé Olghérie jsou na tento "luxus" zvyklí avšak nezneužívají toho. Tito lidé jsou laskavý a mají velké srdce (až na výjimky ty se najdou všude). Však daleko od této nádhery v zemi nazvané krásným jménem Země, žije už v méně krásném městě a v ošklivější čtvrti dívka, která se jmenuje Avis. Avis byla průměrnou holčinou ve škole. Měla kamarády i kamarádky. Někdo ji rád sice neměl, ale to jí nevadilo, věděla totiž, že každý jí mít rád nemusí tak si s tím zbytečně nedělala hlavu. Jednoho krásného, slunného, letního rána se Avis vzbudila nečekaně. Opatrně otevřela oči, zamrkala a sedla si. Bylo sice teprve 6 hodin ráno,ale kupodivu se necítila nevyspale, naopak připadala si vyspale a svěže. Jelikož bylo již zrána teplo, tak přes sebe hodila lehké tričko natáhle ponožky, kalhotky a šortky a utíkala na zahradu. Sice vyběhla bosa takže jí překvapila ranní rosa, ale nevadilo jí to. Nedaleko jejího bydliště byl malý lesík. No, zas tak malý nebyl, ale dala se tam strávit příjemná procházka anebo piknik. Avis si v chůzi protřela oči a pokračovala pěšinkou do lesíka. Šla oblídnout svoje místečka. Pomalu přicházela k rozcestí na kterém bez váhání zabočila doprava. Už z dálky bylo slyšet šumění potůčku. Za chvíli už člověk pochyboval, že je to potůček spíš, že je to potok. Ve větvích šelestil lehký vítr. Avis šla pomalu a vychutnávala si krásné ticho okolo ní. Najednou se před ní objevil kopeček. Začala po něm stoupat. Po chvíli byla na vrcholu a bez meškání ho seběhla na druhou stranu. Nyní už byl potok slyšet a dokonce i vidět. Potok nebyl tolik čistý, Avis to však nevadilo. Sedla si na jeden balvánek a smočila nohy v zurčícím potoce. Voda příjemně chladila. Najednou Avis přestala cachtat nohy a zkoumavě se zahleděla do potoka. Na dně se něco malého blyštilo. Avis vlezla do vody celá. Ještě jednou se ujistila, kde je kamínek a celá se ponořila. Pod vodou šmátrala rukou po bahnitém dně až najednou něco malého nahmatala, rychle to chňapla a vynořila se. Celá mokrá si prohlížela svůj úlovek. Bohužel čapla nějaký šedý kamínek místo tamtoho záhadného. Znovu se porozhlédla a tentokrát nemeškala a rychle se potopila a najednou v mžiku uchopila kamínek a po chvilce byla z vody venku. Seděla na kameni jako předtím a se zájmem pozorovala proti světlu červený kamínek. Kdyby nevěděla, že je to kamínek nejspíš by ho snědla, protože vypadal jako nějaké žužu či co. Pomalu se zvedla a pořád kamínek silně držela v pravé ruce. Neušla sotva tři metry když tu najednou jí kamínek připadal těžší, proto se tedy vrátila na kámen a vše bylo zase normální. "Zvláštní" řekla si pro sebe. Ještě jednou koukla na kamínek a najednou si vzpomněla, že se tomuto kamenu říká RUBÍN. Ani nevěděla proč… najednou řekla "rubín". A v tu ránu se seběhlo několik věcí naráz. Viděla záblesk stromů, slyšela potůček který běhal po kamenech a najednou byla všude tma. Když se konečně vzpamatovala otevřela oči, málem vyjekla údivem co je to sakra? lamentovala. Pomalu se posadila když tu najednou se okolo ní něco pohnulo. Nemohla vstát, protože jí všechno bolelo. Před ní seděl zvláštní chlapík s oholenou tváří. Měl krásnou bílou róbu. Takovou bílou jste určitě neviděli! Byla bělejší než sníh a tak zářila. Avis se rozzářily oči nad tou róbou. Pán se jmenoval Segin. Segin měl okolo pasu pás a ne ledajaký, ale celý ze zlata. Ta ironie… pás byl posetý rubíny. Najednou promluvil: "Vítám Tě Avis. Konečně jsi po tak dlouhé době mezi námi." Ona však nevěděla co se děje jen s překvapeným obličejem hleděla do obličeje muže. On však mluvil dál: "Dlouho jsi byla na Zemi. Mohla jsi se vrátit do své rodné země kdybys pořádně koukala pod sebe když jsi se ráchala v tom potoce." Avis řekla přiškrceným hlasem: "V rodné zemi?". "Ano" odpověděl Segin. "Jsi v zemi která se jmenuje Olghéra a je to tvůj domov. Poté se Segin zvedl a pokynul Avis aby se zvedla také. Postavila se. Segin vypověděl Avis příběh když procházel stromy: "Když jsi byla ještě malé nemluvě zlá nefira tě unesla ze tvé kolébky a pomocí prastaré magie nefirů tě odeslala nejdále jak dokázala. Jejím záměrem bylo tě odeslat do země Zatracených duší avšak než byl rituál teleportu dokončen probodl ji šíp z mého luku. V zemi Zatracených duší bys nepřežila ani minutu Avis… Konečně naše země povstane a nabyde úrovně jako za starých časů." Po tomto monologu zmizel za stromy. Avis poskočilo srdce úzkostí, nemusela se bát, když také zahnula za roh spatřila takovou nádheru jako už nikdy v životě. Před ní se rozkládalo nádherné město a nejvýše byl ještě nádhernější palác, který byl postaven jakoby na skále, ale ne úplně. Bylo to úžasné. Segin stál jenom krok před ní. A najednou jen tak do vzduchu zvolal: Královna Avis se vrátila! Královna je zpět! Poslední z rodu Olgheránů je tady! Královna Avis je zpět!!!!!!! Poslední slova úplně zařval. A najednou z ničeho nic se otevřela bílá perleťová brána a zní se hrnuly davy lidí a volaly: "Sláva, sláva královně. Ať žije králo….. To byla poslední slova která Avis slyšela, jelikož sebou švihla na zem. Omdlela. Na druhý den se probrala v hebkých peřinách a cítila vůni palačinek. V hlavě jí jen zněl její hlas: Byl to sen, že ano?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama