Jezdec-1.kapitola

22. května 2008 v 19:14 | Autoři |  T.: Kapitolky
Normální život??
Do dneška sem si myslela, že žiji úplně normální život. No dobře, pár výjimek bylo, ale prostě to bylo normální. Tak začneme od začátku. Jmenuji se Sandy Moor.. Je mi 18 let. Jsem vysoká, hubená, mám dlouhé, vlnité hnědé vlasy a mandlové hnědé oči. Hrozně ráda čtu fantasy a sci-fi. Mezi mé nejoblíbenější patří Harry Potter, Letopisy Narnie, Eragon a Nikolas Flamel. Když sem byla malá, tak jsem tomu všemu věřila (a věřím do teď). Když mi bylo 10 a pořád žádný dopis z Bradavic, tak jsem to vzdala, a řekla jsem si, že jsem asi fakt normální, a žádné nadpřirozené schopnosti nemám. Sice jsem si svým vzhledem připomínala elfku, ale nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Uši jsem měla normální. Celých osm let sem věděla, že jsem o maličko jiná než ostatní. Ale nevěděla sem proč. Ani mí sourozenci nebyli stejní jako já. Rodiče byli mudlové-uplně totální. O tom, že by mohl existovat jiný svět, než je ten náš, nechtěli ani slyšet. Prostě to brali jako pohádku. Nevěřili tomu tak jako já. Já jsem tomu byla oddaná tělem i duší. Tak v čem to bylo?!



Před dvěma týdny jsme se měli vrátit z dovolené. Jeli jsme po silnici, a z boku do nás narazilo odražené auto. Jako bych věděla, že teď je moje šance. Musím to přece jednou zkusit. Řekla jsem ZPOMAL. Neřekla jsem to normálně, ale jakýmsi cizím jazykem. Čas jako by se zastavil-zpomalil se. Bohužel se mi nikoho z naší rodiny nepodařilo zachránit. Vyletěla jsem totiž ohromnou rychlostí z auta, čas se najednou zase ustálil, a já se jen koukala, jak nám vybuchuje auto a nemohla ničím pomoci. Bylo mi hrozně. Měla jsem chuť se zabít, protože jsem neviděla nic jiného kolem sebe, než smrt svých blízkých. Koukala jsem kolem sebe. Všude byla nahromaděná auta, hořela a bylo pár těch, kdo to přežil. Začalo pršet. Jakoby déšť ze mne chtěl smýt všechen smutek, zlost a strach. Koukala jsem k obloze, a proklínala jsem se, že jsem se vůbec pokoušela to nějak zastavit. Kdybych neřekla ty dvě slova, tak sem umřela a nic necítila. Bylo to kouzlo? Ptám se sama sebe-asi začínám trpět samomluvou. Není se čemu divit, asi skončím v blázinci. K dešti se přidal i nepříjemný vítr. Asi jsem se pomátla, já vážně mám vidiny, a vžívám se do mých oblíbených příběhů. Táta mi to říkal pořád, že se z toho jednou zcvoknu. Proč tu není se mnou? Z oblohy se totiž řítilo obrovské monstrum. Když trochu zaostřím, tak si uvědomím, že je to Safira s Eragonem. Už sem mrtvá? Asi jo, protože tohle by se mi v normálním světě stát nemohlo. Nikdo přece neví, kde leží Alagesie, a jestli je ten příběh pravdivý. Sem živá. Za Eragonem sedí Arya a podává mi ruku. S velikým úsilím se vyškrábu do sedla Safiry a společně odlétáme pryč. Pryč od tohoto hrůzného činu. Pryč z mého domova, kam už se asi víckrát nevrátím. Pryč od rodiny, která už teď není.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gabriella Montezová Gabriella Montezová | 25. května 2008 v 15:48 | Reagovat

dobrej blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama