Deník...

27. května 2008 v 21:42 | Peťka |  P.: Jednorázovky
Deník…

15. prosince
Milý deníčku!
Proč mě svět nemá rád? Proč se na mě nikdo nepodívá? Proč mi nic nejde? Proč, proč, proč….. Život je těžký a takových otázek, které se ani nemusejí vyslovit. Už delší dobu jsem nešťastná a nevím co s tím. Moje nejlepší kamarádka mi přebrala kluka a před holkama se vytahuje. Pořád říká, jak je dokonalá a samé jiné kecy. Před všema se s Radkem ukazuje a cumlá. Je mi z toho nanic. Klára věděla, že se mi líbí a taky věděla, že já jemu.

A jak to bývá, zahrála Radkovy na city a děsně se přetvařovala. Klára je rozmazlený fracek a co chce, tak to musí za každou cenu dostat. Je jedináček. Ale zpět k mému problému. Škola mi nejde a opustila mě kámoška. Osatním holkám něco namluvila a nejspíš mě i pomluvila, takže se na mě všichni koukaj pěkně z patra a povýšeně. Můj život je nic. Jsem jen malá pidi tečka na Zemi a úplně bezvýznamná. Rodiče na mě nemají čas a nedokážou vycítit, když něco není v pořádku. Nemůžu jim to však vyčítat, mám ještě čtyři sourozence a to je panečku hafo dětí včetně mě. Nemám nikoho s kým bych si mohla popovídat, kdo by mě z týhle deprese dostal a utěšil mě. Nikdo by neunesl to, co se děje mně. Jak by se vám líbilo kdyby ste takhle šli po škole a všichni čučeli jinam a vedli živý hovor a nepatrně potom dali najevo, že se baví o vás?
16. května
Milý deníčku!
Proč všechno tohle? Proč lidé hledají chyby na ostatních a na sebe se nedívají?
Dneska po mě Paty chtěla nějaké výpisku ze sešitu. Ochotně jsem jí je dala. Letmým pohledem přejela řádky v mém sešitě, nahodila lhostejný výraz a řekla: "Co to jako má být? To už bych si líp napsala sama… tsss si nula!" a suveréně s nosem nahoře odkráčela. "Tak proč si to sama nenapsala?" ptám se sama sebe. Mám jen tebe deníčku. Nikomu nemůžu věřit. Fakt. Nikomu!
18. prosince
Milý deníčku!
Je to tady. Začíná mi být špatně. Málo jím a depresy mám stále. Našla jsem v lékárničce nějaké analgetika a brala podle dávkování. Nic nepomáhá. Hlava mě třeští a je mi mdlo celý den. Rodiče pořád nic. Nemůžu jim to říct. Nejde to. Strčili by mě do nějaké léčebny a tím by jejich snaha skončila. Mám chuť se zabít, ale jsem srab. Nedokážu to.
21. prosince
Ahoj deníčku!
Dneska jsem dokoupila dárky a zbylé potřeby. Uteču z domova prostě uteču. Nemám jinou možnost. Zabalila jsem si věci. Zítra odcházím. Dneska jsme si ve škole dávali dárky. Nedala jsem nikomu a podle mého očekávání jsem ani žádný nedostala. Nevadilo mi to. Je mi blbě a ignoruju vše. Konečně budou prázdniny a moje utrpení skončí.
Konečně jdu. Na stůl ještě pokládám zalepenou obálku s dopisem. Narychlo jsem opustila dům se slovy, že jdu spát ke kamarádce a na Štědrý den se vrátím. Rodiče zamručeli něco ve smyslu ANO. Venku padal sníh a vše bylo bílé. Šla jsem k lesíku a když jsem došla k jezírku, shodila jsem tašku na zem. Po pár hodinách začala padat noc. Lampy podél cest se rozsvěcely. Ufff… Teď přišla moje chvíle. Rozepla jsem si bundu a dala ji do tašky. Postupně jsem si sundala i kalhoty, mikinu a ponožky. Začala mi být ukrutná zima. Teplota okolo mě mohla být u bodu mrazu. "Teď nebo nikdy!" šeptal mi hlásek v hlavě. Naposledy jsem se nadechla a skočila do toho jezírka. Voda studila jako, jako…. Nedokážu to popsat jak to studilo. Pomalu mi chlad prostoupil kůží, kostmi…. Byla jsem v jednom mrazu. Ztěžka se mi dýchalo věděla jsem, že brzy bude konec. Dostala jsem svalovou křeč. Tajně jsem doufala, aby moje muka už skončila! Poslední myšlenky: Bude na mě někdo vzpomínat? Budu tady vůbec někomu chybět? Než jsem si zodpověděla tyto otázky, tak mé tělo ztuhlo a má duše vyšla z těla. Konečně to skončilo. Stojím tak nad svou mrtvolou a jsem ráda. Je mi teplo a mám čas přemýšlet. Na Štědrý den si začali rodiče dělat starosti. Jak to vím? Přece jsem je přišla navštívit. Když jsem se ani večer neobjevila tak volali policii. Po pár hodinách pátrání mě nalezli v jezírku. Rodiče a sourozenci brečeli jako nikdy. A když se dozvěděli, že je to sebevražda, tak brečeli ještě více. Najednou jim došlo jak málo se mnou byli. Neptali se mě co škola a co jinak, jak se mám. Nic.
Našli obálku na mém stole a začali číst:
Mami, tati a ostatní. Moje smrt není vinou nikoho z vás. Svět mě tu nechtěl. Nic mi nešlo na vše jsem byla sama. Už nemohu dál. Všem a hlavně mě bude takhle lépe. Chtěla jsem vám to říct. Mějte se hezky. Vaše Sandra.
Po svátcích než se konal pohřeb, tak jsem navštívila školu. Moje smrt byla denní téma. Nikdo to nebral vážně. Většina dětí to brala jako fór. Jediní komu to bylo líto byly holky a k mému překvapení i Kláře, která si najednou uvědomila jak mi ublížila. V den pohřbu se sešlo mnoho lidí. Mé tělo bylo zpopelněno, vloženo do urny a pohřbeno. Najednou se vše vzdálilo a já šla do nebe. Nyní uvažuji jen o dvou věcech: Proč to lidé dělají? Proč ubližují lidem? a Proč lidé včas neukazují city? Tyto dvě otázky mi asi nikdo nezodpoví a jestli zodpoví tak za velmi dlouho….
Příběh zcela vymyšlen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Semestry41 Semestry41 | 27. května 2008 v 21:48 | Reagovat

tyvoe...jako fak t hustý mno...že by někdo něco podobného zažil? Mám sice takovou kriszi...ale tak horký to snad nebude..kdes přišla na to tema?

2 Somebody Somebody | 28. května 2008 v 14:50 | Reagovat

Ahoj peťo, moc se mi líbí tvůj styl psaní. CHtělea bych tě poprosit jestli by si mi napsala povídku,ne normální-vymyšlenou, ale pravdivou. To co si někdy zažila, nebo někd tvuj blízký. Šlo by to?

Zveřejni to pls do přání. Díky..ppppppp a měj se..a na Sarinku se vyser..nestojí ti za to

3 Peťka Peťka | Web | 28. května 2008 v 17:24 | Reagovat

Tyjo! Tak tohle faticky potěší. To téma.. já ti ani nevim nějak sem začala psát a téma přišlo samo ;). A pro Somebody= dík za podporu a budu se snažit něco vymyslet ;).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama