Báječnej večer

22. května 2008 v 18:59 | Peťka |  P.: Jednorázovky
Báječnej večer
Jmenuji se Michelle Robinsonová. Sedím si tak na gauči ve svém bytečku. Je akorát nově zrekonstruovaný. Kuchyňka je sice malá, ale zato velmi elegantní. Jemná žlutá na stěnách a spotřebiče, včetně kuchyňské linky, černo-hnědé. Obývací pokoj je také malinký. Vlastně celý byt je malinkatý, ale útulný. Prostě brložek jak má být J. Za chvilku drnčí telefon. Položím módní časopis a pomalu kráčím k telefonu.

Zvednu jej a sebevědomím hlasem řeknu: Halo? Ale z druhého telefonu je slyšet šumění a poté mrtvé ticho. Znovu opakuji do telefonu: Halo? Tentokrát však už méně pevným hlasem, dalo by se říci přiškrceným až bojácným. Nic než ticho. Pokládám telefon a říkám si, že to byl omyl. Otočím se a kráčím k pohovce si dočíst super článek o nové módní kolekci, ale najednou zase Crrr! Okamžitě chňapnu po sluchátku, ale nic kromě ticha není slyšet, Znechuceně pokládám se slovy: Fakt blbej fór. Tyto telefonáty se opakovaly ten večer každých 10 min. Po desátém zvonění jsem zvedla sluchátko, zavěsila ho a nakonec položila. Potom už pochopitelně telefon nezvonil. Celý večer jsem si četla a přikusovala pizzu, kterou mi před pár minutami přinesl poslíček. Když sem si brala poslední kousek tak jsem zpozorovala, že je tam nějaký papírek. Opatrně jsem ho sundala. Papírek byl napsán velmi nečitelným písmem. Tak jsem si každé písmenko zvlášť napsala na papír. Po dopsání posledního jsem to napsala ještě jednou a tentokráte blíže u sebe. Začala jsem si tedy vzkaz číst a kdo by mě viděl řekl by, že vypadám bíle jako stěna s obličejem vypadajícím, že každou chvílí omdlím nebo tak nějak. Na papírku bylo napsáno: Do týdne- Zemřeš! Vlasy mi už stály hrůzou. Rychle jsem běžela zkontrolovat jestli je zamčeno a zavřená okna. Dobrý vše v naprostém pořádku. Okolo půlnoci jsem šla spát. Druhý den jsem vesele vstala a šla si udělat snídani. Pomalu kráčím chodbičkou a když tu najednou vidím na stolku obálku. Vždyť tam včera nebyla! S chvějícíma rukama ji otevřu a tam další výhružný vzkaz tentokrát na něm napsáno: Do dvou dnů- Zemřeš! Tak tohle je vážně moc ještě jeden a volám na policii. Za půl hodinky nazouvám botky a odemykám bytové dveře a jdu do práce. V práci je vše normální, ale kamarádka se tvářila jako by schroupala nejmíň kilo citrónů. O polední pauze se jí ptám co se stalo. Susan mi vylíčila podrobně co se jí stalo. To je neuvěřitelné! Vykřiknu najednou. Mně se to stalo taky! Kdy ti přišel ten dopis zemřeš do dvou dnů? Pověděla, že v sobotu. Na okamžik se zamýšlím a najednou s kamenou tváří jí povidám: Hele Sue? a ona: No? a já: Vždyť je dneska pondělí! A ona: ty tomu věříš? Pak mi vypověděla, že to na mě hrála. Avšak po polední pauze jsem nad tím uvažovala a tak pros sebe si říkám: Sue to bere moc na lehkou váhu. Po práci jdu domů. Cestou hrabu kabelce a snažím se nahmatat klíče. Po chvíli je najdu a zasunu do zámku. Poté vyberu obálku a kráčím ke svému bytu. Na prahu si zouvám boty a na věšák věším kabát. Jdu do obýváku a těžce se svalím na pohovku po namáhavém dni. Mrknu na hodiny a kouknu do programu. Super! dávají akorát zprávy. Natáhnu ruku na ovladač a zapnu televizi. Najednou uvidím titulek: Brutální vražda na Horrible street. Napínám uši abych slyšela všechny podrobnosti a slyším reportéra jak povídá: Oběť se jmenovala Susan Bagetová. Hned jsem televizi vypla. Po tvářích se mi řinuly krokodýlí slzy. Nic mě nedokázalo utišit. Ztráta kamarádky mě opravdu moc mrzela. Po pár minutách jsem se trošku uklidnila a šla pro její fotku a zapálila svíčku na její památku. Chvilku zpomínám na naše společné zážitky. Potom si sednu a otírám si oči kapesníkem. Pak si vzpomenu, že jsem ještě nečetla poštu, proto vytáhnu obálky co byly ve schránce a čtu je. Samé odečty plynu, nájem, internet…. Samé kraviny a kolik to stojí lamentuju do vzduchu. Poslední obálka je jiná než ty předešlé. Je celá červená a vypadá prostě divně. V rychlosti odškubnu obálku a k mému zděšení se z ní sypou samé náboje.S odporem odhodím obálku, která po chvíli dopadla na zem, ale náboje ještě dobrou minutku drnčely po podlaze. Po chvíli, kdy opadne šok, čapnu lopatku a smetáček a uklízím tu spoušť. Po úklidu chci volat policii, ale telefon nikde. Prolejzám a podlejzám gauč a plazím se po podlaze jestli není někde zašantročený, ale není nikde. Když se celá špinavá narovnávám, všimnu si zvláštního stínu. K mému zděšení ten stín pochází něčemu nebo někomu za mnou. Ve vteřině strnu hrůzou. Opatrně se po minutce otočím a vydím tmavou siluetu čehosi co se podobá starému kabátu nebo vysoké tmavé almaře. Chvilinku na to "něco" koukám, když tu najednou "ono" promluví: Jdu si pro tebe!
Vytáhnul starý, ošklivý, špinavý nůž a jde ke mně, ale já nejsem s to se pohnout už je ode mě 2 metry, jeden metr……PINK! A černo. No to je teda super večer! Dneska je premiéra tohohle super nového hororu a my z toho nebudeme mít nic! No tak Martine! Tohle není důvod se zlobit! Vždyť to budou dávat ještě tolikrát… Ale mami! Zlobí se Martin. Když dneska už nic jiného nedávaj…. To zase bude báječném večer!! řekl znechuceně i smutně zároveň.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 klarisari klarisari | 22. května 2008 v 19:28 | Reagovat

pěknýýý

2 Sarinka Sarinka | 27. května 2008 v 16:41 | Reagovat

neni to tak hroynz, ale tenbhle horror jsem uy videla, a proto si to nevimyslela cele ty!!!

3 lukas novak lukas novak | E-mail | 8. července 2008 v 11:48 | Reagovat

hej petro ti jsinapsala ty jo vole husty

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama